Cílem článku je vytvořit prostor, v kterém církev netrvá na tom, že řešením homosexuality je úplná heterosexuální orientace, nebo dokonce manželství. Tohoto cíle článek dosahuje tím, že detailně otevírá nuancované křesťanské chápání sexuální identity. Začíná však přehledem současného psychologického výzkumu, jmenovitě ve čtyřech oblastech: rozšířenost homosexuality, příčiny, status odchylky a změna sexuální orientace. Autor mapuje postupný vývoj teorií utváření sexuální identity. Je nezanedbatelný statistický rozdíl v počtech těch, kdo prožívají přitažlivost ke stejnému pohlaví, a počty těch, kdo se hlásí k homosexuální orientaci. V současných výzkumech hrají důležitou roli tzv. milníkové události. Výzkumy ukazují, že u křesťanů dochází k některým milníkům až o několik let později než ve výzkumech, které se nezaměřují na náboženské otázky. Je možné, že k syntéze identity nemůže dojít v dřívějším věku právě vzhledem k tomu, jak obtížným terénem procházejí. Vztah mezi homosexualitou a křesťanskou vírou pomůže objasnit pojem intersekcionalita, který označuje komplexní proces, v kterém se protínají a ovlivňují různé aspekty, z kterých se sexuální identita skládá. Další pomocí k objasnění tohoto vztahu, je rozlišit kongruenci organistickou (vodítkem pro utváření identity jsou vlastní prožitky) a kongruenci telickou (pojítkem utváření identity je cíl, ke kterému dotyčný směřuje). Situaci lze schematicky uspořádat podél tří trajektorií, kterými křesťané během syntézy sexuální identity mohou procházet: 1. Potvrdit homosexuální identitu jako hlavní. 2. Posun od homosexuální k heterosexuální orientaci (přitom autor nevylučuje, že někteří zažijí, jak jejich přitažlivost ke stejnému pohlaví slábne, příp. jak jejich přitažlivost pro jiné pohlaví sílí). 3. Odklon od gay identity, při čemž důraz je kladen na to, že sexuální identita není v osobní identitě člověka tou hlavní silou. Pozornost je věnována také částečné teodiceji – jak si může věřící udržet důvěru v Boží dobrotu navzdory těžkým vnitřním zápasům. Článek ústí do výzvy odpoutání se od nesprávného středu a k „novému vystředění já“, jak to nazval M. Volf. Je třeba také nově promýšlet vztah církve k cílevědomému svobodnému stavu, který může přinést trojí užitek – osobní objevení Boží svrchovanosti a vlády, nalézání osobitého životního poslání a návrat ke společenství věřících, které je výrazem Boží lásky.