Theologia vitae

Ročník 2 (2009), číslo 1

Odkaz reformace církvi a současnosti


    Jak obstát před Bohem?
    Sola fide
. Ospravedlnění vírou, nebo skutky?

    (Robert Hart)

Příspěvek nejprve rámcově nastíní historické a teologické souvislosti Lutherova a reformačního učení o ospravedlnění. Na základě vyjádření nejvýznamnějších autorů a dokumentů se následně pokusíme hlouběji porozumět této centrální reformační tezi a zároveň se alespoň stručně ptát po její biblické a teologické oprávněnosti. Tato naše zjištění potom vyústí do náčrtu aktuálních souvislostí a aplikace principu sola fide dnes.



    Solus Christus:
    Stačí nám Kristus?

    (Marshall T. Brown)

Otázka, zda ke spasení dostačuje pouze Kristus, je dnes pro nás právě tak relevantní, jako bývala pro Luthera, Kalvína i pro teology naší Jednoty bratrské. K pochopení teologického kontextu, z něhož vzešlo reformační přesvědčení Solus Christus, se zaměříme na Dekret o ospravedlnění, přijatý v r. 1547 tridentským koncilem. I dnes čelíme celé řadě totožných pomýlených teologických koncepcí, kvůli jakým naši předkové deklarovali, že ke spáse je nutný pouze Kristus. Jak se tedy s nimi vypořádáme? Tak, že se obrátíme ke svým kořenům a prostřednictvím formulací Jednoty obsažených v jejich vyznáních a výkladech připojených ke kralické šestidílce si připomeneme ty, kdo nás v Reformaci předešli. Ať se z našich kazatelen znovu rozezní ono biblické dosvědčení, že ke spáse dostačuje pouze Kristus!



    Zákon a evangelium.
    Hermeneuticko-homiletický klíč k reformační teologii a etice

    (Thomas Johnson)

Klíčem k pochopení reformační teologie a morálky je vzájemný vztah zákona a evangelia, velmi podobně popisovaný jak ve spisech Martina Luthera, tak i Jana Kalvína. Je mnohostranně hermeneutický i homiletický: jakožto těžiště historického pochopení reformačního poselství; v tom, že tento vztah chápali hlavní reformátoři jako centrální princip výkladu a hlásání biblické zvěsti; a jde o ústřední otázku i pro křesťany, kteří chtějí uchopit, vykládat a hlásat své přesvědčení v rámci klasické protestantské tradice. Tento teologicko-etický rámec se může stát i vodítkem uvažování o vztahu víry ke kultuře a politice.



    Co znamená tělo a krev Páně?
    Eucharistie a zápas o jednotu církve

    (Pavel Černý)

Co znamená jíst tělo a pít Kristovu krev (J 6,53-57) při slavení večeře Páně? Máme tomu rozumět symbolicky, duchovně, nebo dokonce tělesně? Eucharistie a zápas o jednotu církve jsou na velmi vysoké pozici současné agendy ekumenického hnutí. Je zde vliv postmodernismu, který podtrhuje náboženskou zkušenost a také ekumenická desideria o dosažení jednoty křesťanstva kolem Pánova stolu. Při hledání odpovědi je jasné, že nemůžeme přehlížet mnohá staletí teologických diskusí, exegese biblických textů a prožívání různých křesťanských spiritualit. Je zde mnoho významných příspěvků z dob patristiky, středověku, první a druhé reformace a současného křesťanského úsilí porozumět hlouběji Kristově přítomnosti v bohoslužbě církve. To vše svědčí o hlubokém přání více pochopit přítomnost Ježíše Krista v našem životě a jíst skutečný chléb na životní cestě, který by byl zdrojem naší motivace a síly. Co je spojením mezi Kristovou přítomností v společenství večeře Páně, v Božím slově a ve společenství církve? Potřebuje Duch svatý chléb a víno připravené lidmi, aby mohl sloužit naší duši? Mnohokrát tyto otázky rozdělovaly církev, dokonce i v době reformace. Blížíme se dnes k určitému konsensu?



    Jak první reformace nakládala s Augustinem a jeho spisy?
    U Husa, Mikuláše Biskupce a Rokycany

    (Jan Valeš)

Článek analyzuje způsob, jakým vybrané autority první reformace vědomě navazují na dílo Aurelia Augustina formou výslovných odkazů, narážek nebo citátů z jeho spisů. Jedná se o Husův spis De ecclesia a jeho Výklad víry, desatera a páteře, o spis Mikuláše z Pelhřimova Vyznání a obranu táborů a vybraná kázání z Postilly Jana Rokycany. U každého díla jde o celkovou charakteristiku práce s prameny, po které se blíže soustředím na vybranou část. Jako přídavek připojuji v závěru poznámky srovnávající pojetí církve u Augustina a zmíněných autorů první reformace. Článek dokládá, že Augustin je nevýraznější postavou mezi všemi církevními autoritami. Z analýzy také vyplývá, že největší vliv měl na Husovu osobnost, Mikuláš zdůrazňuje autoritu Písma tak, že není čitelné, kdo z osobností církve má na něho výraznější vliv, u Rokycany je sice nejcitovanějším autorem, ale bez zvláštního vlivu na jeho teologii.



    Puritánská reforma anglikánské liturgie
    Reflexe bohoslužby na základě Westminsterských standardů

    (Karel Hanza, Alena Hanzová)

Jde o studii historického vývoje puritanismu v liturgii, řádu a pořádku bohoslužby.

První část představuje nástin historie anglické reformace od Jindřicha VIII. do občanské války. Autoři zmiňují tzv. spor o roucha a vliv, jaký na Anglii Edwarda VI. měl John Knox. V dalším odstavci se zaměřují na vztah puritánů ke Knize modliteb i na politiku Alžběty II. a náboženské spory tohoto období. Další oddíl náleží význačným osobnostem puritanismu a jejich vlivu na teologickou diskusi: Thomasi Cartwrightovi a Jeremiahovi Burroughsovi. V oddílu „Vláda Stuartovců a církevní politika“ autoři vysvětlují problémy církve v Anglii první pol. 17. století a pokusy Jakuba I. o jejich řešení.

Hlavní část článku se zabývá Westminsterským shromážděním a jeho přínosem pro církev. Popisují jeho průběh i výsledky pro politiku církve, zmiňují také strany ve shromáždění zastoupené, kongregacionalisty a presbyteriány. Následně analyzují tzv. Westminsterské standardy, zejména části kapitol Westminsterského vyznání víry týkající se Božího zákona, Křesťanské svobody svědomí a kapitoly O Náboženské bohoslužbě a sabatu a části Řádu veřejné bohoslužby. Autoři se pokoušejí vyložit puritánské pojetí bohoslužby a křesťanského života. Pravá služba Bohu se hodnotí podle Boží svrchovanosti a Božího slova. Základními prvky bohoslužby jsou samozřejmě kázání Slova a společný zpěv žalmů. Nezapomínají ani na křest, Večeři Páně a jejich místo v bohoslužbě.



    Jsou kořeny kapitalismu v Kalvínově učení?
    Duch kapitalismu a reformace

    (Lubomír Mlčoch)

Výročí Jana Kalvína v čase světové finanční krize vede k potřebě nového promýšlení idejí tohoto ženevského náboženského reformátora. Pisatel, povoláním ekonom a odborník na katolickou sociální nauku, dokazuje, že Kalvín nebyl „vynálezcem kapitalismu“, ale spíše duchovním otcem dnešní teorie „sociální soudržnosti“ a „solidárního financování“. Výklad Kalvínova dopisu Claudovi de Sachin (r. 1575) ukazuje, že reformátorovo uvažování se zakládá na Ježíšově „zlatém pravidle“ a že motivace věřitele je více intenční než utilitární. To, jak Kalvín teologicky a morálně ospravedlňuje půjčování peněz na úrok, je neslučitelné s paradigmatem „lakoty a strachu“, který je příčinou současné krize.



Zpět na obsah čísla

Zpět na hlavní stránku ThV