Příspěvek nejprve rámcově nastíní historické a teologické souvislosti Lutherova a reformačního učení o ospravedlnění. Na základě vyjádření nejvýznamnějších autorů a dokumentů se následně pokusíme hlouběji porozumět této centrální reformační tezi a zároveň se alespoň stručně ptát po její biblické a teologické oprávněnosti. Tato naše zjištění potom vyústí do náčrtu aktuálních souvislostí a aplikace principu sola fide dnes.
Solus Christus:
Stačí nám Kristus?
(Marshall T. Brown)
Otázka, zda ke spasení dostačuje pouze Kristus, je dnes pro nás právě tak relevantní, jako bývala pro Luthera, Kalvína i pro teology naší Jednoty bratrské. K pochopení teologického kontextu, z něhož vzešlo reformační přesvědčení Solus Christus, se zaměříme na Dekret o ospravedlnění, přijatý v r. 1547 tridentským koncilem. I dnes čelíme celé řadě totožných pomýlených teologických koncepcí, kvůli jakým naši předkové deklarovali, že ke spáse je nutný pouze Kristus. Jak se tedy s nimi vypořádáme? Tak, že se obrátíme ke svým kořenům a prostřednictvím formulací Jednoty obsažených v jejich vyznáních a výkladech připojených ke kralické šestidílce si připomeneme ty, kdo nás v Reformaci předešli. Ať se z našich kazatelen znovu rozezní ono biblické dosvědčení, že ke spáse dostačuje pouze Kristus!
Zákon
a evangelium.
Hermeneuticko-homiletický klíč k reformační teologii
a etice
(Thomas Johnson)
Klíčem k pochopení reformační teologie a morálky je vzájemný vztah zákona a evangelia, velmi podobně popisovaný jak ve spisech Martina Luthera, tak i Jana Kalvína. Je mnohostranně hermeneutický i homiletický: jakožto těžiště historického pochopení reformačního poselství; v tom, že tento vztah chápali hlavní reformátoři jako centrální princip výkladu a hlásání biblické zvěsti; a jde o ústřední otázku i pro křesťany, kteří chtějí uchopit, vykládat a hlásat své přesvědčení v rámci klasické protestantské tradice. Tento teologicko-etický rámec se může stát i vodítkem uvažování o vztahu víry ke kultuře a politice.
Co
znamená tělo a krev Páně?
Eucharistie a zápas o jednotu církve
(Pavel
Černý)
Co znamená jíst tělo a pít Kristovu krev (J 6,53-57) při slavení večeře Páně? Máme tomu rozumět symbolicky, duchovně, nebo dokonce tělesně? Eucharistie a zápas o jednotu církve jsou na velmi vysoké pozici současné agendy ekumenického hnutí. Je zde vliv postmodernismu, který podtrhuje náboženskou zkušenost a také ekumenická desideria o dosažení jednoty křesťanstva kolem Pánova stolu. Při hledání odpovědi je jasné, že nemůžeme přehlížet mnohá staletí teologických diskusí, exegese biblických textů a prožívání různých křesťanských spiritualit. Je zde mnoho významných příspěvků z dob patristiky, středověku, první a druhé reformace a současného křesťanského úsilí porozumět hlouběji Kristově přítomnosti v bohoslužbě církve. To vše svědčí o hlubokém přání více pochopit přítomnost Ježíše Krista v našem životě a jíst skutečný chléb na životní cestě, který by byl zdrojem naší motivace a síly. Co je spojením mezi Kristovou přítomností v společenství večeře Páně, v Božím slově a ve společenství církve? Potřebuje Duch svatý chléb a víno připravené lidmi, aby mohl sloužit naší duši? Mnohokrát tyto otázky rozdělovaly církev, dokonce i v době reformace. Blížíme se dnes k určitému konsensu?
Jak
první reformace nakládala s Augustinem a jeho spisy?
U Husa, Mikuláše Biskupce a Rokycany
(Jan
Valeš)
Článek analyzuje způsob, jakým vybrané autority první reformace vědomě navazují na dílo Aurelia Augustina formou výslovných odkazů, narážek nebo citátů z jeho spisů. Jedná se o Husův spis De ecclesia a jeho Výklad víry, desatera a páteře, o spis Mikuláše z Pelhřimova Vyznání a obranu táborů a vybraná kázání z Postilly Jana Rokycany. U každého díla jde o celkovou charakteristiku práce s prameny, po které se blíže soustředím na vybranou část. Jako přídavek připojuji v závěru poznámky srovnávající pojetí církve u Augustina a zmíněných autorů první reformace. Článek dokládá, že Augustin je nevýraznější postavou mezi všemi církevními autoritami. Z analýzy také vyplývá, že největší vliv měl na Husovu osobnost, Mikuláš zdůrazňuje autoritu Písma tak, že není čitelné, kdo z osobností církve má na něho výraznější vliv, u Rokycany je sice nejcitovanějším autorem, ale bez zvláštního vlivu na jeho teologii.
Puritánská
reforma anglikánské liturgie
Reflexe bohoslužby na základě Westminsterských
standardů
(Karel Hanza, Alena
Hanzová)
Jde o studii historického vývoje puritanismu v liturgii, řádu a pořádku bohoslužby.
První část představuje nástin historie anglické reformace od Jindřicha VIII. do občanské války. Autoři zmiňují tzv. spor o roucha a vliv, jaký na Anglii Edwarda VI. měl John Knox. V dalším odstavci se zaměřují na vztah puritánů ke Knize modliteb i na politiku Alžběty II. a náboženské spory tohoto období. Další oddíl náleží význačným osobnostem puritanismu a jejich vlivu na teologickou diskusi: Thomasi Cartwrightovi a Jeremiahovi Burroughsovi. V oddílu „Vláda Stuartovců a církevní politika“ autoři vysvětlují problémy církve v Anglii první pol. 17. století a pokusy Jakuba I. o jejich řešení.
Hlavní část článku se zabývá Westminsterským shromážděním a jeho přínosem pro církev. Popisují jeho průběh i výsledky pro politiku církve, zmiňují také strany ve shromáždění zastoupené, kongregacionalisty a presbyteriány. Následně analyzují tzv. Westminsterské standardy, zejména části kapitol Westminsterského vyznání víry týkající se Božího zákona, Křesťanské svobody svědomí a kapitoly O Náboženské bohoslužbě a sabatu a části Řádu veřejné bohoslužby. Autoři se pokoušejí vyložit puritánské pojetí bohoslužby a křesťanského života. Pravá služba Bohu se hodnotí podle Boží svrchovanosti a Božího slova. Základními prvky bohoslužby jsou samozřejmě kázání Slova a společný zpěv žalmů. Nezapomínají ani na křest, Večeři Páně a jejich místo v bohoslužbě.
Jsou
kořeny kapitalismu v Kalvínově učení?
Duch kapitalismu a reformace
(Lubomír
Mlčoch)
Výročí Jana Kalvína v čase světové finanční krize vede k potřebě nového promýšlení idejí tohoto ženevského náboženského reformátora. Pisatel, povoláním ekonom a odborník na katolickou sociální nauku, dokazuje, že Kalvín nebyl „vynálezcem kapitalismu“, ale spíše duchovním otcem dnešní teorie „sociální soudržnosti“ a „solidárního financování“. Výklad Kalvínova dopisu Claudovi de Sachin (r. 1575) ukazuje, že reformátorovo uvažování se zakládá na Ježíšově „zlatém pravidle“ a že motivace věřitele je více intenční než utilitární. To, jak Kalvín teologicky a morálně ospravedlňuje půjčování peněz na úrok, je neslučitelné s paradigmatem „lakoty a strachu“, který je příčinou současné krize.