Theologia vitae

Jak přispívat

Theologia vitae uveřejňuje následující příspěvky:

• původní studie představující originální příspěvek ve svém oboru
• přehledové studie předkládající tvořivé shrnutí stávajících poznatků
• recenzní články kriticky hodnotící a interpretující dané téma na základě odborné literatury daného oboru

Theologia vitae dále uveřejňuje nerecenzované texty bez vlastního nadpisu, zejména:

• recenze kompetentně hodnotící recenzovanou odbornou knihu – vydanou česky i cizojazyčnou, přiměřeně aktuální a závažnou pro daný obor (s přihlédnutím k specifikům českého teologického prostředí)
• kritické poznámky menšího rozsahu k dílčí teologické otázce či problému, biblickému oddílu apod.
• stručné zprávy a rekapitulace z teologicky podnětných událostí, konferencí apod.

Poskytnout rukopis k publikování lze jen za předpokladu, že rukopis nebyl dosud nikde publikován ani nebyl v jiné redakci přijat k publikování. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit plně nebo zčásti anebo nezveřejnit jakýkoli rukopis (neboli původní text psaný či elektronický) redakci poskytnutý formou článku, recenze, dopisu nebo jiného příspěvku. Všechny rukopisy poskytnuté k publikování jako odborné články postoupí redakce nejprve k recenznímu řízení. Všechny ostatní rukopisy podléhají redakčnímu posouzení a zpracování. Příspěvky je možné posílat na e-mailovou adresu redakční rady ThV: redakce()thv.cz


Autoři odborných článků, které byly přijaty a publikovány, obdrží zdarma dva výtisky časopisu (členové SETu získávají ještě třetí, vyplývající z jejich členství) a bude jim zaslán také tiskový obraz článku v souboru PDF. Tento soubor je míněn výhradně pro osobní potřebu autora (hodí se např. k dokládání publikační činnosti), není určen ke zveřejnění, a to ani vyvěšením na internetu, po dobu nejméně tří let od jeho uveřejnění v ThV. (Protože ThV je časopis odborný, nadto s periodicitou jen půlroční, publikovat příspěvky by nemělo smysl, pokud by během aspoň tří let směly být zveřejněny také jinde.)

Technické a formální náležitosti příspěvků

• S ohledem na potřeby sazby neukončujte řádky klávesou Enter, nerozdělujte slova ručně, nevyznačujte odstavce tabelátorem, ale posuvníkem na pravítku.
• Tabelátory neužívejte ani pro tvorbu tabulek.
• Nezalamujte text do sloupců.
• Nepodtrhávejte, vyznačujte kurzívou nebo tučným řezem.
• Jeden soubor ať obsahuje pouze jeden text. Nazvěte soubor jménem autora a zkráceným názvem příspěvku. Nemá-li váš příspěvek obrázky, preferujeme formát RTF. Má-li obrázky vložené do textu, je vhodnější buďto formát DOC, nebo obrázky ve zvláštních souborech a s vyznačenými místy v textu.

K příspěvku prosíme dodejte

• jméno a příjmení autora, tituly a jednou či dvěma větami, s jakou institucí má být autor spojován, případně jaké činnosti se věnuje;
• spojení na autora (e-mail, telefon);
• uvítáme také autorovu portrétní fotografii v digitálním formátu, raději velkou.
• U článků určených k recenznímu řízení je velmi důležité dodat dvě anotace článku: v češtině nebo slovenštině a v angličtině nebo jiném světovém jazyce (včetně přeloženého nadpisu). Obě budou uveřejněny na začátku článku a mohou být použity k propagačním účelům na internetu. Orientačně mají každá mít rozsah 150–300 slov (asi 15 řádek běžným písmem). Důležitější než rozsah je však to, aby v anotaci a v cizojazyčném abstraktu byl obsah článku vystižen tak podrobně, že dává smysl sám o sobě. Nemá být banální ani pouze opakovat úvod a závěr článku. Zejména cizojazyčná verze by měla suplovat četbu článku aspoň tak, aby čtenáři stálo za to, oslovit autora a požádat ho, aby mu své teze přiblížil.

Řečtina:

Je součástí mnoha latinkových fontů, nejspíš ji tedy máte v počítači.

Pokud ne, nebo pokud máte zvláštní požadavky, řiďte se prosím touto konvencí:

A, B, G, D, E, Z, É, Th, I, K, L, M, N, X, O, P, R, S, T, Y, F, Ch, Ps, Ó (koncové s = C, ale může být S), Ai, Éi, Ói. Au eu ou můžete klidně psát AU, EU, OU, dokonce Ú místo OU (nemusíte AY, EY, OY). Podobně je zřetelné jak NG, NK, NX, NKs, tak i GG, GK, GX, GKs.

Potřebujete-li spiritus asper, stačí h- (hOI), spiritus lenis lze vypouštět (je-li to apostrof, pak ovšem apostrof); znaky závorek ) a ( bývají v této funkci matoucí. (Názorně: znaky závorek), (bývají matoucí.)
Přízvuk značte nejlépe podtržením samohlásky, jde-li vám jen o správné čtení. Délku, potřebujete-li ji také u Ý, Í, Á, označujte jako v češtině. Tak můžete značit přízvuk i délku současně. Jde-li vám i o grafiku přízvuků, místo podtržení přidejte za samohlásku \ (gravis) nebo / (akut). Pro cirkumflex si vyberte podle vkusu některý z těchto znaků: ~, ^ či /\. (Kombinace /\ by uměla i /h\, ale raději h dejte na začátek a /\ za samohlásku.)
Pro dieresis použijte dieresis ¨ nebo uvozovky " za samohlásku (anebo .., protože jdou kombinovat: ./., .\.).
Interpunkci raději českou: . , ; ? (; je tedy ANÓ TÉLEIA, nikoli otazník).
Pro ligatury použijte < >, např. <kai>. Qoppa je <q>, digammu <w> ani sampí <ss> snad potřebovat nebudete a u složitějších případů (transliterace nápisů) se můžeme domluvit.

Ostatní závorky můžete využívat pro lacuny a interpolace v rukopisech a nápisech.

Metrika: # dlouhá, = krátká, % obojetná, ! přízvuk, | stopa, || kólon.

Hebrejština:

%, B, G, D, H, W, Z, X, 7, J, K, L, M, N, S, #, P, C, Q, R, Ś/Š, T,
spirantizace, chcete-li, je Bh, Gh, Dh, Ph, Kh, Th (nebo i V a F, to je jedno),
aa = qamec gadol, ae = segol, a = patach, ee = cere, i = chireq qatan, u = qubuc, oo = cholem, o = qamec qatan, :a = chatef patach, :e = chatef segol, :o = chatef qamec, : = šwa, ale šwa nach (quiescens) netřeba transliterovat. Koncové šwa vyznačujte (-aaKh:).
Nechcete-li rozlišit šwa ná# čili mobile (:) a šwa nach čili quiescens (), napište tečku (.). Nechcete-li rozlišit qamec gadol jako "aa" a qamec qatan jako "o", můžete transliterovat @ nebo ao. Nechcete-li rozlišit Š a Ś, napište $. (Nehodí-li se nebo nemáte-li symbol ś, pište 5.)

Matres lectionis: aaH pište jako Aa , aa% jako AA , eeJ jako eE , ooW jako oO atp., takže jako -aAW zapíšete frekventované zakončení -aa+J+W (např. JaaDhaAW) a snadno se rozliší LoO a LOO. Řečeno obecně:
Xx pro H,
xX pro J nebo W,
XX pro %alef,
xx bez mater.
V případě potřeby můžete matres explicitně specifikovat i takto: =X, např. PaR#Oo=H, kde mater je H, což vyplývá ovšem už z Oo, že není oO. Naopak chybí-li mater, a přesto chcete vyznačit délku, nemusíte mechanicky přepisovat jen "i" a "u", můžete psát "ii" a "uu" (pokud ovšem vokály s matres píšete iI a uU). To má smysl i v případech jako ŠaaPh:KhUu s anomální mater -H, na což lépe upozorní zápis ŠaaPh:Khuu=H.

Maqqef značte _ a znaménko minus ponechme pro morfologické analýzy.

Tato základní úroveň by mohla pro většinu případů stačit. Složitější zápisy, pokud je opravdu potřebujete, transliterujte takto:

Dágeš se značí buď rozdílem spirantizované a nespirantizované výslovnosti, Bh (V) a B, nebo geminací, BB. Ve výjimečných případech, zejména není-li vhodné rozhodnout o interpretaci, lze užít vykřičník: např. v Gn 43,26 WaJJaaBhiI%!uU má %alef s dágešem a není jasné, zda má být %%. (V arabštině se obdobná grafika vyslovuje jako úplný ráz, kdežto „negeminovaný“ ráz nebývá plně provedený, spíše náznakově. V masoretské hebrejštině jde ale o výjimečný zápis.) W! lze napsat, nechcete-li interpretovat, zda WW (např. L:CaWWooTh v Gn 49,33) nebo Wu anebo uU. (Např. HiTh%aWWuU v Nu 11,4 můžete přepsat i zcela mechanicky jako HiTh%aW!W!.)

Ráfe čili explicitní nepřítomnost dágeše se může značit apostrofem, např. uUMiQ'NEe (Gn 47,18), MiQ'CEe (Gn 47,21). Koncové -H' (HaaŠŠaMMAa=H'), např. v Lv 26,34.35, lze zkracovat na HaaŠŠaMMAa'.
Literu finalis možno vyznačit pomocí ; – K;, M;, N;, P;, C; – ale to sotva bude důležité. Litterae dilatabiles nepředpokládáme (zkuste X..... ).

Znaky, které jsou v textu, nejsou matres lectionis a nečtou se, uzavřete do { }, je-li žádoucí je transliterovat. Např. MiSPoO{%} (Gn 43,24), La{%}DhooNiI (Gn 44,9), CaWW:{%}ReE (Gn 45,14); u Ji55aa{5}KhaR asi bude lepší psát Ji5{5}aaKhaR. Také se tak mohou zapsat matres; někdy to zjednodušší a zčitelní zápis, jindy značení verzálkou ani připojení za = nevyhovuje. Lze takto zjednodušovat v Tóře velmi časté Hi{W%} obdobně k HuU{%} (asi bývávalo tehdy hiwá a huwá). Častý výraz B%LHIM apod. je jistě zřetelnější psát Bee{%}LooHiIM než jakoby s mater BEELooHiIM. Také zdánlivou dvojí mater ve Ś:M{%}oOL, např. v Nu 20,17 nebo Dt 2,27, je lépe řešit takto než Ś:MOO{W}L (protože % není mater). Nutný je tento zápis např. pro anomální mater W místo J v Nu 14,36: WaJJaLLiI{=W}NuU. Zda v Nu 21,32 je anomální mater nebo naopak vokalizace, není třeba rozhodovat a stačí prostě zapsat WaJJoO{=J}RaeŠ. Také v Ex 37,8 si J a W konkurují: Q:CoO{W}ThaA=W, protože koncovka není obvyklé -JW, nýbrž jen -W. Naopak o jedno W navíc má předchozí slabika, -CWW- místo -CW-. Je zapsána jako -CoO{W}, protože druhé -W- se nečte. Jiný příklad: V Nu 1,16 je zapsán ktíb QRJ%J s poznámkou v masoře QRU%I. Vokalizované znění Q:RI!%eeI má dobrou textovou oporu. Jednou z možností, jak onen kompozitní zápis převést stručně a ještě jakž takž zřetelně, je QRuU{=J}%eeI.

Přízvuky: Často může stačit jednoduché rozlišení pojičů / a děličů \ za vokálem, např. BeE/ThaA JooSee\F (Gn 43,17). Lze tak i odstupňovat relativní sílu přízvuku, je-li to žádoucí: ŠaaKhoo\LTiI ŠaaKho\\LTiI (Gn 43,14). (Přízvuky vybereme: \\ bude vždy atnach; dobrý smysl dávají /múnach+\záqéf qátán, /mérchá+\\atnach, \tifchá+\\atnach a \\atnach+\r:vía#. Můžete napsat i xxx(pojič) xxx(dělič) a přiřadíme malou a velkou telíšu; jsou názorné a neukazují místo přízvuku.) Pokud opravdu trváte na konkrétních značkách, pak název přízvuku nebo nějakou zřetelnou zkratku umístěte za slovo do závorky: (litera-název), abychom zachovali slovo vcelku, např: #aL_JaaDiI(D-zaqef qatan) neboli na D je záqéf qátán. Literu, u které je přízvuk umístěn, může být nezbytné rozlišit pořadovým číslem, např.: %eENaeNNuU(N1-zaq.Q). První znak je vždy litera, např. 7 = emfatické t, 5 = ś; teprve druhý znak je číslice a 5 = pět, 7 = sedm. Zápis v závorce nemusí být nijak formalizovaný, jenom jednoznačný. (Sefardské názvy přízvuků jsou také přijatelné.) Lomítka i poznámky lze kombinovat – ŠaaKhoo\LTiI(K-7ifchá) ŠaaKho\\LTiI(K-sillúq) – což má výhodu, že je zřetelnější. Přízvuky, které místo přízvuku neoznačují, protože se umísťují jen na krajní písmeno, se připojují pouze závorkou: Gn 44,4 HiRXiIQuU(segolta). Naopak některá slova mají přízvuky dva, např. %aeTh_%aZKaa/RaaThaa\\H(múnax,zq.q) v Nu 5,26 nebo KoL_Haa/#eeDhAa/(qadmá,mahpach) v Nu 20,1. Výjimečně bývá přízvukování rozrůzněno do dvou schémat, např. v Dt 5,6-10. Citovat obě verze v jednom zápisu lze např. takto: L:5oo|N:%aa\\J(atn/slq) (Dt 5,9). Výjimečně bývá nutno zdvojit i značku, je-li pojič a dělič na stejném místě: W:#aaŚiI/\Thaa(7ifxá/múnax) v Dt 5,13. Zcela ojediněle nezbývá než užít pro podvojnost oddělovač, např. \^\\, nebo jde-li o zdvojenou vokalizaci, např. #aL_PaaNaa\\J a současně #aL_PaaNa\\J v jednom výrazu Dt 5,7 zapíšeme jako #aL_PaaNaa^a\\J. Tak zapíšeme i ráfe v podvojné kombinaci s dágešem: K^'oL (Dt 5,13). Povšimněme si, že značka přízvuku následuje příslušný vokál: T^'iRCa\^aa\\X(7fx/slq) (Dt 5,17).

Meteg pište jako | a stejně jako přízvuky až za vokálem, vedle kterého je umístěn. (BHS ale rozlišuje umístění vlevo a vpravo. Psát H|aa%iŠŠAa\(tvr) místo Haa|- (Jz 2,4) jistě nebude problém.) Pak ovšem paseq (a součást l:garme) nutno značit || (např. WaJoo/{%}MaeR || LOO/(rv#) v Jz 5,14, kde paseq zabraňuje čtení jako LoO\ v blízkém sousedství).

Text odstraněný horním vytečkováním (puncta extraordinaria), např. W:%aH:aRooN v Nu 3,39, uzavřete do těchto závorek: <..[W:%aH:aRooN]..>. Otázka je, jak řešit např. punctum extraordinarium v Nu 21,30. %:aŠae\R{´} se zdá jako rozumný, úsporný zápis. (Nejen přízvuky, ale také ostatní značky píšeme ZA písmany nebo ZA vokalizaci, k nimž se v písmu pojí.) Tento niqúd #al róš komentuje masora a textová kritika naznačuje, že snad jde o deleatur; avšak psát %:aŠae{R} by nebylo ideální, protože R se čte a vokalizace i interpretace jsou tomu přizpůsobeny. Lze také imitovat tradiční sazbu a za komentované místo lze připojit hvězdičku. Komentář může následovat v závorce za slovem, uvedený hvězdičkou; např.: #iŚŚaaRoO\N v Nu 29,15 má tečku nad W. Vedle #iŚŚaaRoO\{´}N lze tedy psát třeba #iŚŚaaRoO\*N(paš7á,*nqd W). Tak lze samozřejmě značit i textovou kritiku, např. Dt 5,10: MiCWooThaa\\W*(*q' MCWTJ).

Výslovnost můžete do textu vložit jako [ ], např. L[ae:]\\XaeM. Všimněte si, že v závorce [ ] nejsou transliterační znaky, ale cosi, co připomíná fonetickou abecedu. Značte jak umíte, ale v textu nezapomeňte vysvětlit. Nebo nevysvětlujte, ale použijte IPA. Prázdná závorka [] připojená za prvkem vyjadřuje mínění, že prvek nebyl vyslovován. Lze využít nejen pro hlásky, ale i na prozodii, dejme tomu uvažuje-li se o rozporu mezi rituální a přirozenou prozodií, např. W:%aXa/R TaaŠu\BhuU v Nu 32,22 by mělo mít přirozený důraz kontrastní, tedy na %aXaR, což lze zapsat W:%a["]Xa/R Taa[]Šu\BhuU (přízvuk se ve fonetické transkripci značí před slabikou).

Případy ještě složitější než tyto jsou zajisté hodny zvláštní komunikace, přínosné pro obě strany.

Rozlišujte závorky:

( ) popis přízvuků, čísla veršů, komentáře, poznámky;
{ } ketíb, litery jen grafické povahy (i mimo text, např. {P}, {PPP} petucha, {S} {SSS} setuma);
[ ] výslovnost;
< > okolo celého textu: <h[ hebrejský text ]h>, <ř[ řecký ]ř> ...apod.,
uvnitř textu: <ligatura> (např. <%L>) či <jiný symbol> (nestandardní znak jako např. <obrácené N> v Nu 11,35 a 36, text jiným písmem apod.). Konvenci <jiný symbol> můžete využít pro celou řadu znaků, potřebných v semitistice, které nejsou na běžných klávesnicích. Ve špičaté závorce označte takový znak slovy. Víte-li, kde ho najít, nebo znáte-li jeho hodnotu v Unicodu, budeme vděčni. Samozřejmě uvést <U+062E> je zcela jednoznačné.
Budete-li chtít psát moderní hebrejštinu, č a ž nejsou problém, <dž> lze takto apod.

Společné možnosti:

Mějte prosím na mysli, že přepisování takovýchto textů představuje nemalou práci navíc pro redaktora i sazeče, stojí kvalifikovaný čas a prodražuje náklad. Buďte proto v transliteracích střídmí. Děkujeme za vstřícnost.

°jh

Zpět na hlavní stránku ThV