Vždy, když jsem se připravoval na kázání a četl jsem si anglické komentáře, čím dál více jsem nabýval jistotu, že Britové, a ještě více Američané prostě žijí v jiném světě. Ne že by to měli zas o tolik jednodušší, ale prostě řeší jinou sadu problémů, než my Středoevropané. Post‑kolonialismus, globální korporace, světové konflikty,imigrace, neochvějná víra, že svět řídíme my – a další podobné. Vnímal jsem, že jsem spolu s dalšími Čechy tak trochu na vedlejší koleji světového dění, že nám nezbývá, než věčné stěžování a švejkování. Postoj „yes, we can“ byl pro mě hláškou ze zcela nevěrohodných akčních filmů se supermocnými hrdiny. Francouzské nebo německé komentáře mi nebyly o moc bližší. Francouzský lingvistický strukturalismus pro mě ztrácel loubku. Bezbřehé německé zabřednutí v tradici mě mořilo. Jako by všichni německy mluvící autoři museli vzdát hold všem předešlým velikánům, postavit se na ramena padlých gigantů a jen prstem poukázat o píď výš, o píď dál.