Představa, že zdrojem biblických zpráv o stvoření byly po staletí opakované tradice negramotných kočovníků, které mnohem později sesbírali a sestavili redaktoři doby královské nebo poexilní, není nutná. Dochování záznamů z úsvitu dějin je možné a zprávy o stvoření mohou být autenticky autorské. Každý z obou modelů vzniku Bible, neautorský (difúzní) i autorský (kompaktní), má vlastní zásadně rozdílné a sotva slučitelné teologické důsledky. Ale článek se zabývá hlediskem převážně formálním; k obsahu jen přihlíží. Zdrojem rozdílné interpretace vzniku a teologie biblických počátků je rozpoznávání literárních celků v 1M. Článek se zaměřuje na prostředky rozpoznání autorského vzniku 1M. V textu jde o metatextové přípisky (nahlížené jako samostatný, flexibilní žánr, do něhož náleží také formálnější kolofón) a několik pomocných indikací, v informační struktuře jde o funkční perspektivu, v gramatice o slovesnou sukcesi. Na základě těchto kritérií dospěl autor článku k podobnému (nikoli však totožnému) členění jako tzv. Wisemanova hypotéza toledot. Obě členění se v článku porovnávají. Druhá a delší biblická zpráva o stvoření stojí takto v záměrném kontrastu s první. Obě zprávy se tu porovnávají z tohoto nového hlediska jak co do formy, tak co do obsahu. Závěrem se článek vrací k otázkám, za jak dlouho po stvoření bylo možno psát; kdy bylo možno zapsat objem textu srovnatelný se dvěma biblickými zprávami o stvoření; jaká mohla být role ústního podání; a co z toho plyne pro pojetí inspirace.