Článek představuje pojetí pastorální služby v německé a švýcarské reformaci, jmenovitě na příkladu jejích předních konfesí, Augšpurské a Druhé helvetské, a táže se na základy duchovního úřadu, jeho úkoly, ale i hranice stejně jako na reformační pastorálně-teologický přínos. Duchovní úřad je podle reformačních konfesí služebníkem „prostředků spásy“, tj. Božího slova a Kristových svátostí, tradičně zvaných také „klíče“. Foucaultova genealogická analýza „pastorální moci“ a „governmentality“ v kombinaci s interpretací dějin výkladu klíčových oddílů, předně Mt 16 a 18, z pera Bernharda Rothena umožňuje sledovat reformační posun v pojetí pastorálního úřadu, a sice od tradičního svátostně pastoračního pojetí (pastýř jakožto zpovědník a duchovní vůdce) k pojetí zvěstovatelskému (pastýř jakožto kazatel a učitel).