Theologia vitae

Ročník 14 (2024), číslo 1

Nahlížíme na armádu jako významnou silovou složku organizace státu. Funkční armáda nemůže ale stát jenom na řádu a poslušnosti. Má-li dobře plnit svůj účel, musí jako ostatně mnohé jiné složky společnosti spočívat na etice. Ta je důležitější než právo a předpisy. Hodnoty, které tvoří etický fundament armády – vlastenectví, ukázněnost, svědomitost, solidarita, statečnost, … – jako ostatně i jakákoli etika za právem a předpisy se často zneužívají. Někdy přímo v armádě a docela obvykle ve veřejném prostoru. Ovšem i ti, kdo se hodnotami zaštiťují lehce, kdykoli se hodnoty hodí, vlastně už tím přiznávají jejich realitu. Realitu hodnot, které bezpochyby potřebujeme jako sůl všichni, nejen vojáci.

Péče o etický fundament armády je součástí práce i poslání vojenských kaplanů. Napadlo nás někdy, že také v armádě se skrývá potenciál mravní obrody národa? Jsme zvyklí něco takového jakoby samozřejmě očekávat od církve. Někteří možná vkládají podobné naděje do sportu, do hnutí jako skaut anebo do umění. Ale armáda? Copak tam nejde o zabíjení? Jde a nejde: úkolem armády je zabíjení zamezit. Armáda mezi sebe žádné rváče nevpouští. A co švejkové a kefalínové, to jsou ty vzory? Jistěže ne. Ostatně v armádě už terazky nie je veľa švýkov. A feldkuráti už vůbec ne. Kdo zná armádu z filmů a knížek, většinou netuší, co je armáda zač. Proto jsme se rozhodli toto číslo věnovat vojenské etice a hodnotám, na kterých spočívá.

Etika armády nutně souvisí s etikou války, ať už máme za to, že armáda je tu kvůli válce, nebo naopak proto, aby k válce nedošlo. Eticky uvažující nevojáci – tedy většina z nás, my civilové – jsme si možná už vytvořili nějakou představu o tom, co je mravné a nemravné, dojde-li k válce, a možná, i co je mravně přijatelné ohledně armády. Problémy a dilemata vojenské a válečné etiky jsou však mnohem složitější, než co si běžný jedinec bez reálné zkušenosti s armádou, či dokonce s válkou, dokáže odvodit. Mnohá zdánlivě jednoduchá řešení selhávají a jednoduchá mohou být nejspíš proto, že se nikdy nekonfrontovala s realitou. Nejen státy, nejen lidé, ale také etické principy vstupují mezi sebou do konfliktu, je jich celá řada, působí proti sobě a je obtížné rozhodnout, kdy dopřát jednomu principu vítězství nad druhým. Tím se již odedávna zabývalo mnoho morálních filosofů, politiků a teologů. V této houštině se zorientovat není lehké. A právě to je předmětem reflexe a praxe vojenských kaplanů.

Etické reflexi a reálné praxi vojenských kaplanů se věnují dva články tohoto čísla z pera nejpovolanějších: kaplanů. Jan Valeš se odvážně vydal prozkoumat komplikovaný a záludný terén válečné a vojenské etiky. Recenzent z jejich řad se neostýchal to nazvat průkopnickým počinem, vědom si toho, že od dob ‚otců zakladatelů‘ kaplanství v AČR se tato tak zásadní otázka odborně dál nepromýšlela a nerozvíjela. Jan Valeš se tu zabývá otázkami, které si možná budeme muset (kéž bychom to nepotřebovali) vyjasnit všichni, protože válka klade zásadní nároky na všechny. Lidé ani nemusejí být přímými účastníky válečného konfliktu. Stačí, když doléhají zvěsti o válkách, dopady válčení, hybridní války, animozity, pokušení nenávidět, dilemata obětování, hledání Boží vůle…, když to vše doléhá, tehdy se ukáže, zda a nakolik to s vírou myslíme vážně.

Je pohodlné tvářit se, jako bychom se nenalézali uprostřed konfliktu. Civilní farář může mít za to, že jeho hlavní úkol je vysluhovat bohoslužby. Vojenský kaplan ale není v armádě k vysluhování polních mší na útvaru. Je mezi vojáky jako svědek Kristův. Nejen slovy, ale i skutky. Tam, kde se žije, i tam, kde se umírá. Bude jen dobře a možná inspirativní, když pochopíme, co mají vlastně za úkol a jak se s tím snaží vypořádat. Článek Jaroslava Zoubka nám v tom může pomoci. Nabízí pohled zpoza závory, ze světa, do kterého obvykle nenahlédne, kdo není jeho součástí.

Narozdíl od kněží a biskupů, řeholnic a řeholníků, farářů a nemocničních kaplanů mají vojenští kaplani (ostatně i ti působí v nemocnicích) jedno významné specifikum: Stojí za nimi velká vlivná organizovaná složka, armáda, do jejíž struktury jsou integrováni. Působí-li vojenský kaplan, působí armáda. Kaplan vojenský, jakkoli se osobně může zdát bezmocný, zejména v situacích, které přesahují lidskou kapacitu (což jsou ovšem právě situace, do kterých v souladu se svým posláním bývá nasazován), vojenský kaplan disponuje dvojí mocí: ovšemže duchovní, ale i armádní. To se názorně projevuje například při nasazení armády na pomoc obyvatelstvu během přírodních katastrof. Narozdíl od kněze, který když věren svému poslání a s Boží pomocí obchází postižené přírodní katastrofou, v praktických věcech se, lidsky viděno, opírá o církev, o dobrovolníky a snad i duchovní stav mu otevírá dveře a srdce. Za vojenským kaplanem kromě toho všeho stojí se svou akceschopností také armáda.

V České republice pracují vojenští kaplani na právně a institucionálně zajištěné ekumenické bázi. To není samozřejmé ani ve mnoha jiných armádách NATO. Kaplani AČR nejsou v armádě k dispozici pouze či hlavně pro členy vlastních náboženských společností, ale výslovně pro všechny vojáky a jejich rodinné příslušníky bez rozdílu.

Inspirativní může být i to, že vojenští kaplani nežijí specifickým životem náboženských profesionálů, ale především žijí jako ostatní vojáci, pracují jako oni, dobrovolně snášejí, co musejí snášet i ti druzí, pomáhají, kdekoli je potřeba, a tím vším si mezi nimi získávají právo být slyšen. Jistěže to není nic nového. Ale církev to obvykle nevyžaduje. V armádě je to však nutnost, jinak to nefunguje.

Armáda je tu pro krizové situace. Některé přicházejí nečekaně. Jiné zvolna houstnou jako temné mraky na obzoru. Možná raději hledíme směrem, kde je obloha jasná. Ale to si armáda nemůže dovolit. I kdyby ostatní zavírali oči, armáda musí vidět předvídatelné a čekat nečekané. Je v zájmu nás všech, aby ti, kdo jsou na krizové situace cvičeni a bývají tam posíláni, byli připraveni obstát nejen fyzicky, ale i eticky. A duchovně, smíme-li si to přát. Vojenským kaplanům bychom měli být oporou. Jsou to naši vyslanci a plní důležitou roli.

Zdali my v krizové situaci dáme přednost zachování života či zájmům rodiny, anebo budeme ochotni vlastní život ohrozit a dáme přenost zájmům vlasti, to sotvakdo z nás ví předem, pokud již takové volbě nebyl vystaven. Předběžně o tom sice můžeme přemýšlet, to ano – ale co je v nás, to se asi dovíme, teprve až nebo zdali budeme nuceni se rozhodnout.

S něčím ale přece jen můžeme začít už dnes. V zájmu svém i v zájmu armády. Jak demokracie, tak i její obrana je naše společná věc. Ta odpovědnost není jen na vojácích. Armáda je tu proto, aby nám pomáhala hájit naši svobodu. Bůh stvořil člověka jako svobodnou bytost. Svobodnou především vnitřně: že nemusí jednat jako zvíře, ale že svou duší a životem má plnit Boží záměr. Vnitřní svoboda je možnost volit dobro. Svoboda vnější, není-li zneužita vnitřní nesvobodou, může té volbě napomáhat. Armádu řídí političtí vůdci a politika je věc veřejná. Proto je důležité, abychom dbali na slova apoštola Pavla:

Naše přímluvné modlitby potřebuje také armáda: vcelku, i jednotlivě ti, kdo předvídají, připravují se a konají. Ačkoli vojenské kaplanství v AČR je coby instituce ekumenické, sotva bychom mohli očekávat, že bude i lidsky homogenní. Rozvíjí se krátkou dobu a ještě nedozrálo do plného potenciálu. Jaké zralosti dosáhne, není věcí jen armády, ale i naší.

Jiří Hedánek

Zpět na obsah čísla

Zpět na hlavní stránku ThV