Josef Bohumil Souček – novozákonní teolog, který stále inspiruje
(Petr Firbas)
Autor se pokouší o zhodnocení teologického odkazu významného československého novozákoníka. Zabývá se zejména jeho pojetím Nového zákona jako živého rozhovoru svědků, kterého se při vlastním výkladu Písma sami účastníme. Na základě Součkových studií, v nichž se vyrovnával s řadou významných biblických i systematických teologů své doby, autor dokládá, jak se Souček důsledně bránil každé teologické jednostrannosti a jak považoval teologickou práci za zásadně otevřenou a neukončenou, protože v teologii definitivní slovo nikdy neexistuje. V biblické práci i v jejích životních důsledcích byl pro Součka nejdůležitější Barthův důraz na svrchovanost milosti. Poctivost Součkova teologického i občanského postoje autor v závěru dokládá citací části Součkova dopisu do Ženevy, ve kterém se velmi kriticky vyjádřil k důsledkům komunistického puče v roce 1948 a k vyhnání německého obyvatelstva, které považoval za první poválečné zlo a kořen všeho zlého, co následovalo.
Starověké prosodické značení hebrejské Bible
(Jiří Hedánek)
Hebrejský a aramejský text Bible obsahuje kromě písmen a hláskové diakritiky velké množství značek nejasného účelu. Vysvětlují se jako přízvuky, symboly pro zpěv nebo syntaktické značení. Ani jednomu z těchto tří účelů ale neodpovídají. Mnoho jich s přízvukem nesouvisí. Melodické motivy určují jen volně. Větné stavby se nedrží a vyhovují syntaxi pouze zčásti. Analýzy výskytů značek se sice také někdy nazývají ‚syntax‘, ale je to syntax v technickém smyslu. Jde o mechanickou kombinatoriku, která se skladbou přirozeného jazyka nemá nic společného. Ta je totiž nutně spojená s jazykovým významem a ten s územ v textu, odkud získává hodnotu. Bez pochopení sémantické hodnoty, co znak pro uživatele jazyka znamená, kombinatorická pravidla téměř nemají hodnotu ani užitnou.
Zde se předkládá výklad, že dotyčné značky zachycují prosodii doporučenou k předčítání biblického textu. Žalmy, Přísloví a poetické části Joba ji zapisují jedním způsobem, 21 zbývajících knih druhým způsobem. Mnohé technické syntaxe se omezují na 21 knih (leckdy selektivně) a soustředí se na dělení do frází (což odpovídá představě syntaxe), a tomu se 3 knihy vymykají. Vyhovující pokrytí obou podobných, ale nestejných systémů 21 i 3 knih Bible, má-li brát v úvahu typická i atypická užití v textu, není zvládnutelné bez pochopení fonologie. Ta totiž (stejně jako syntax) není pouhé dělení a frázování, ale vyjadřování hodnot tj. významů zvukovými prostředky – a ty nejsou jen časové členění nebo prostředky frázování.
Po výkladu historického postavení obou standardních soustav značek musí tedy expozice začít aspoň stručným nástinem té partie fonologie, která je nezbytná k pochopení smyslu značek a struktury jejich systémů. Teprve potom se vysvětlují nástroje popisu a výklad hodnot jednotlivých značek, jak se jeví po téměř dvaceti letech výzkumu. V obou systémech se rozlišují značky frazální a melodické. Výklad hodnot značek a běžných kombinací uzavírají u obou systémů ukázky souvislého užití značek. Nástin koncepce zakončuje aspoň krátká zmínka o možných dopadech na překlad a výklad Písma.
Předložená koncepce vysvětluje, proč značení zčásti, ale nezcela vyhovuje přízvukům, kantilaci a syntaxi. Zvuková interpretace čteného textu nekopíruje syntax, je autonomní. Zpěv se o značky opírá a z doporučené prosodie čtení se patrně vyvinuly kantilační tradice. Prosodická koncepce zároveň otevírá nový směr výzkumu.
Tři způsoby výslovnosti řečtiny koiné pro studium Nového zákona
(Jiří Hedánek)
Výslovnost dnes užívaná pro některé starověké jazyky je přibližná nebo dohodnutá, protože ji dokážeme rekonstruovat jen přibližně anebo ji téměř vůbec neznáme. Abychom se dorozuměli, musíme se nějak dohodnout. To ale není případ řečtiny, jejíž výslovnost známe dosti bezpečně. Přesto se novozákonní řečtina vyučuje umělou výslovností, jako by šlo o mrtvý a zapomenutý jazyk. To některým řečtinářům vadí. V češtině sice máme školskou výslovnost jen jednu a je pedagogicky výhodná, ale s trendem hledání autentické výslovnosti koiné bychom měli být obeznámeni také u nás.
Informujeme o dvou mezinárodně užívaných výslovnostech, tzv. lukiánské a Buthově, a podrobně popíšeme třetí, kterou užívá autor několik desítek let. Lukiánská výslovnost Ranieriho mapuje výslovnosti od konce archaické doby po současnost, čímž zamezuje tvorbě ahistorických výslovností, a zároveň navrhuje pružné kompromisní varianty vyhovující jak klasické, tak poklasické literatuře. Buth sestavil novozákonní výslovnost pedagogicky zjednodušenou pro mezinárodní zájemce. Popisy obou výslovností lze dohledat na internetu. Zde se proto podrobně popisuje výslovnost autorova, blízká Buthově, ale v několika bodech se blíží lukiánské a víc klade důraz na hláskové změny v proudu řeči, vázání slov, rytmus a melodickou konturu.
Jak Luke Ranieri, tak Randall Buth vyučují řečtinu koiné již více let v kurzech pro mezinárodní studenty. Autor článku namluvil 21 lekcí Novozákonní řečtiny pro každého (Praha, Biblion 2022) s přiloženým popisem výslovnosti, vše zdarma ke stažení z webu vydavatele.