Co by si Komenský myslel na našem místě, to opravdu nevím. Všechno je tak jiné. Dávno zaběhané. Vybočit chce odvahu. Ale to i tenkrát. Jemu jistě nechyběla odvaha ani vytrvalost, a měl cíl. Úkoly s takovými nároky čekají v každé době. U některých referátů přednesených na teologickém fóru 19. 3. 2018 pořádaném Sdružením evangelikálních teologů na téma
církevní školstvíse mi vybavila podobnost s překládáním Bible. Žádoucí a nutně z počátku naivní. Potřebné zkušenosti chybějí a získat je mohou jen ti, kdo se do díla zřetelně přesahujícího jejich možnosti opravdu pustí. Očekávání vysoká a nároky, ano předpisy přísné. Prostoru na opravné pokusy výhružně málo a sotvakdo je ochoten tolerovat chyby. V čísle věnovaném překladům a překládání Bible – ThV 2(2009)2 –
Theologia vitae neslouží k otiskování referátů a teologická fóra mají být pro autory pouze příležitostí, aby své příspěvky podrobili první vlně vědecké diskuse, na jejímž základě budou moci připravit odborně kvalitnější články. Výjimečně bývá sice užitečné uveřejnit pouhý referát, ale to můžeme učinit formou redakční zprávy v rubrice Zaznělo. Avšak tentokrát je vědecky recenzovatelných článků v čísle málo (představují východisko a závěr); převažuje empirie. Zájmy, které vedly k uspořádání fóra o církevním školství a které přiměly redakci ThV vybočit z běžného plně recenzovaného formátu, byly také důvodem, že obsah fóra zachovala i s dialogem osobního a obecného. Takto příspěvky tvoří dohromady blok s tematickým průběhem, který nedělíme na dvě ostře ohraničené skupiny, na recenzované články a na příspěvky nerecenzované. Hlavní známky recenzovanosti jsme v sazbě sice zachovali, ale členěním jsme raději vyšli vstříc dynamice dialogu (jako jsme to výjimečně činívali i dříve). Proto jsme také sekci Přispěvatelé zaplnili více fotografiemi, aniž bychom tím indikovali recenzovanost. Některé nerecenzovatelné příspěvky se však odbornému stylu blíží aspoň v obecně zaměřených pasážích a tam redakce samozřejmě na recenzování nerezignovala. Ale není recenze praxí vlastně tou nejlepší recenzí?
Komenského za katedru neposadíme, musíme sami. Ovšem jako křesťané máme o to silnější důvod konfrontovat naše přístupy s jeho. A protože bez vědeckého základu se recenzované periodikum neobejde, otevíráme naše téma teoretickým pojednáním, v němž Komenský odpovídá doc. Háblovi na otázku, proč vlastně vychováváme a učíme; čeho tím chceme u dětí dosáhnout? A jak postupovat, abychom právě toho dosáhli?
Leslie Johnsonová si v dalším článku tu otázku zužuje: Zda a proč k takovým cílům potřebujeme církevní školy? Se zkušenostmi z různých zemí a jakožto dlouholetá ředitelka křesťanské školy a konzultant Mezinárodní asociace křesťanských škol zaměřuje svůj příspěvek převážně prakticky.
V podobném duchu se pak nesou další vstupy: Učitel a ředitel Martin Čech se jako vedoucí sekce církevního školství České biskupské konference zabývá řadou konkrétních problémů, jaké provozování křesťanské školy přináší, a povzbuzuje k jejich překonávání. Někteří se tou cestou již vydali a úspěšně pokračují. Ředitelka Monika Guńková shrnuje dlouhou tradici provozu křesťanské školy a školky v Třinci. Kazatel Bohdan Čančík v několika návodných bodech rekapituluje průkopnickou zkušenost z Nové Paky. Ani zdaleka nejsou sami. Kazatel Martin Běle z Písku se s pomocí Martina Tabačana z Pardubic a Slavomíra Polohy z Banské Bystrice zamýšlí nad tím, jakou zátěž představuje škola pro sbor křesťanů, který se rozhodne školu založit a provozovat.
A jak čelit situaci, kdy žádná křesťanská škola není nablízku, a dokonce ani není, kdo by ji založil? Učit děti doma sami? Možné to je a Klára Jíchová na základě vlastních zkušeností, ale s obecným nadhledem zvažuje pro a proti.
Mnozí, kdo se takto rozhodovat nemusejí, možná stojí před otázkou, zdali a jak konat v rodině bohoslužbu. Jde o velké téma, které v tomto čísle nemůžeme plně zpracovat. Pavel Černý se ve svém odborněji pojatém příspěvku snaží aspoň začlenit domácí bohoslužbu do kontextu, kde by neměla chybět, ve výchově a vzdělávání. Koncept vyvážené celistvosti není důležitý jen pro osnovy, ale i pro teologii. A tak s podobně integrálním přístupem, jakým Komenský v příspěvku doc. Hábla edukaci otevřel, Pavel Černý kérygmaticky a Radek Labaj ve článku o teologii života kosmologickou úvahou o křesťanském světonázoru ji v tomto čísle uzavírají.
Do celistvosti křesťanského světonázoru náleží eschatologie, téma výrazně motivační a příliš samostatné, než abychom se je zde pokusili byť pouze otevřít. Nicméně dvě recenze je v tomto kontextu aspoň připomínají. První rozebírá nepříliš novou, zato vlivnou komparativní studii Stanleyho Grenze o evangelikálních výkladech Apokalypsy a o eschatologiích. Její český překlad přichází v době sílícího zájmu o věci budoucí. Přes důkladné zpracování, které je užitečné samo o sobě (ostatně i recenze je důkladná), považuje recenzent tuto knihu za mírně kontroverzní, a to pro některá evangelikálně neortodoxní stanoviska. Právě tato jako by sdílel i N. T. Wright v Překvapivé naději (nauka o vytržení prý vede k lhostejnosti, snad i k vykořisťování; Grenzův recenzent však tento bod vytýká Grenzovi jako omyl) a vedle nich i další koncepty v evangelikálním kontextu nečekané jako modlitba se zesnulými nebo peklo jako znelidštění. Mám za to, že přes velmi přejnou recenzi se dlužno ptát, zda pro Wrighta zřejmě klíčová analogie s tělesným vzkříšením Pána Ježíše Krista skutečně opravňuje koncepci obrození světa (namísto zmizení starého nebe a staré země a jejich nahrazení novým nebem a novou zemí)? Víme o Kristově oslaveném těle dost, abychom stavěli na analogii s údajným oslavením tohoto světa? Opravdu Ježíš nikde nemluvil o svém druhém příchodu? Ty otázky si nad řádky recenze položí asi nejeden evangelikál. Wright ale narozdíl od Grenze svá stanoviska někdy nedokládá, což mu i jeho přejný recenzent vytýká. Wright zato píše přístupněji než Grenz, jistě získá řadu čtenářů a jeho výroky asi neslyšíme naposled. Ano, eschatologie budí mnoho otázek a vyrovnávat se s nimi musejí nejen biblisté, nejen teologové, ale také křesťanstí učitelé a vychovatelé. Nejde o téma, kde bychom se všichni na všem shodli. Eschatologií se již zabýval přímý předchůdce ThV, sborník Evangelikální fórum (2/2000), a tyto dvě recenze potvrzují, že bude potřeba eschatologii vrátit znovu na stránky ThV.
Prof. Liguš v recenzi knihy před rokem zesnulého Jana Štěpána Babylonské zajetí církve připomíná, že budoucnost sice neznáme, ale už dnes víme, na co se máme připravit. A to je úkol nejen pro pedagogy, ale pro nás všechny.
Jiří Hedánek