Theologia vitae

Ročník 5 (2015), číslo 1

Církev a uzdravování


    Církev jako relikt minulosti,
    nebo součást evangelijního příběhu?

    (Pavel Černý)

Článek se zaměřuje na prakticko-teologický diskurz o podobě a důležitosti církve. Pro mnoho zájemců o křesťanství bývá těžce překonatelnou překážkou instituční církev nebo už pouhý náznak organizovaného náboženství. Nelze pominout fakt, že církev nemá ve společnosti dobrý kredit. Negativně se na církev nedívají jen zájemci zvnějšku, ale už samotná existence církve bývá někdy problémem i pro naši individualistickou společnost.

Tomuto trendu napomohla 60. a 70. léta minulého století, kdy se církev dostala do palby z řad teologů nejrůznějších křesťanských směrů včetně např. teologie osvobození. Církev bývala někdy chápána jako deformovaný projev toho, co mělo ve skutečnosti být Boží království na zemi. Ježíšovo učení v podání evangelií dává církvi důležitou roli. Epištoly se zaměřují na zakládání a budování místních církví. Církev je pro křesťanské učení důležitá. Přes všechny kritické připomínky a deformace minulosti i současnosti se ukazuje, že křesťanství nemůže existovat bez církve. Církev není reliktem minulosti, ale je pevnou součástí příběhu evangelia. Můžeme hledat její kontextualizovanou podobu, ale nemůžeme církev pominout. Církev není výmyslem křesťanů, ale je milovanou nevěstou Kristovou, která hraje důležitou roli v plánu spásy a v interpretaci Písma.



    Nástin evangelikální teologie
    (Robert Hart)

Evangelikální teologie při vší nadkonfesijní rozmanitosti se vyznačuje čtyřmi konstitutivními prvky:
(1) autoritou a postačitelností Písma,
(2) jedinečností vykoupení skrze Kristovu zástupnou smrt na kříži,
(3) potřebou osobní konverze
a (4) nezbytností, náležitostí a naléhavostí evangelizace.
Jde o reformační dědictví a bez nich nelze teologii považovat za evangelikální. Pro eklesiologii je typické rozlišování církve viditelné jakožto vyznávajícího sice, svátosti a kázeň uplatňujícího, ale vždy jen smíšeného společenství, a naproti tomu církve neviditelné, jejíž součástí kdo doopravdy je, ví jen Pán, a my, ač máme žádat osobní vyznání, do jaké míry je pravdivé, nepoznáme. Evangelikální eklesiologie by neměla na potřebu osobní konverze a vyznání rezignovat, ale zároveň nepodléhat dojmu, že tím jsou hranice církve definov ány. Církev je zároveň společenství, které svou rozmanitost, nevyhnutelnou díky částečnosti a postupnosti lidského chápání a také závaznosti lidského svědomí, využívá k oslovování světa evangeliem, ke spolunesení sociální zodpovědnosti a chápe ji jako příležitost ke vzájemné spolupráci v lásce.



    Americké uzdravovatelské hnutí
    (Pavel Hejzlar)

Příspěvek popisuje vývoj uzdravovatelského hnutí ve Spojených státech, počínaje Charlesem Cullisem a jeho kolegy v 60. letech 19. století. Autor rozlišuje několik proudů, které jsou buď po sobě následujícími dějinnými etapami, nebo soubory specifických věroučných důrazů, jež dodnes ztělesňuje učení a praxe různých skupin letničních a charismatických křesťanů. Fázi hnutí, jež předcházela vzniku vlastního pentekostalismu, charakterizovala zbožnost hnutí svatosti. Agendu uzdravovatelského hnutí posléze převzalo hnutí letniční. K obnově zájmu o uzdravování došlo s vystoupením Williama M. Branhama a těch, které inspiroval ve 40. a 50. letech 20. století. Pozornost je dále věnována Agnes Sanfordové a Francisi MacNuttovi jakožto průkopníkům nových přístupů ke službě uzdravování v 60. letech. Závěrem se článek zabývá problematikou vztahu mezi hnutím víry, reprezentovaným Kennethem E. Haginem, a Novým myšlením.



    Teologické reflexe povahy nemoci jako pastorační klíč
    (Jana Hradová)

Představují nemoc a utrpení ve své nejhlubší podstatě Bohem zamýšlené či dopouštěné požehnání? Jsou tedy v prvé řadě zkouškou víry a symbolickou šifrou, již je třeba dekódovat a odpovědět na ni, nebo je jejich přítomnost spíše zastřením skutečné povahy spásy? Specifické způsoby, jak přemýšlíme o nemoci (jež dokládám z díla Smolíkova, MacNuttova, Grünova a Dufnerova a jiných autorů) zásadním způsobem formují vlastní pastorační cíle i prakticky užívané metody. Text tohoto článku se s ohledem na tematicky relevantní biblické oddíly zabývá úvahami, jak vhodně nést se strádajícími lidmi zátěž utrpení a rozumět bolestnému dilematu zklamávaného očekávání uzdravení, jak vnímat v těchto souvislostech Boží dobrotu. Přes všechen tento konflikt pak doporučuje vstupovat do oblasti důvěry, neboť důvěra způsobuje zásadní obrat v samotném vnímání a prožívání reality, umožňuje nový pohled na Krista, jehož součástí je i uzdravení na základě milosti. Služba uzdravování je tak běžnou součástí života křesťanské církve, nikoli jen vzpomínkou na praxi první církve nebo nečekaným, zcela překvapujícím projevem Božího Ducha.



    Vnitřní uzdravení v pojetí Leanne Payneové
    (Karel Taschner)

Ve společnosti i v církvi přibývá lidí s různými vnitřními zraněními. Potřebují nejen péči psychologů, psychoterapeutů a psychiatrů, ale především prožít Boží uzdravující moc. Základem pastorační služby Leanne Payneové je uzdravení duše Boží přítomností skrze sjednocení s Kristem v Duchu svatém. V roce 1982 založila organizaci jménem Pastoral Care Ministries (Služba pastorační péče) a od té doby slouží společně se svými nejbližšími spolupracovníky a modlitebním týmem na konferencích, seminářích a školách pastorační péče nejen v Severní Americe, ale také v Evropě, v Africe a Asii. Leanne Payneová staví na pevných biblických základech, počítá s uzdravující mocí Boží přítomnosti v člověku skrze Ducha svatého a ve své pastorační službě využívá svých rozsáhlých psychologických znalostí.



Dokumenty a komentáře:

    Kde je církev?
    (Pavel Filipi)

Protestantský postoj k dokumentu „Odpovědi na otázky týkající se některých aspektů nauky o církvi“ římskokatolické Kongregace pro nauku víry z r. 2007.



    Írán: Církev v islámské zemi
    (Šimon Marek)

Během svého výzkumu mezi íránskými konvertity ke křesťanství autor pátral po příčinách konverze a svá pozorování sděluje tímto článkem. Nejprve rekapituluje náboženskou historii Íránu, aby pomohl osvětlit zvláštní vztah, jaký mají Íránci k duchovní stránce svého národa. Poté se pokouší o vysvětlení, proč právě v podmínkách současného útlaku a proč právě protestantské, a to zřejmě evangelikální a charismatické křesťanství je tak přitažlivé a roste. Jedním z faktorů se zdá důsledné a plošné vnucení islámského způsobu života a myšlení, které patrně účinkuje kontraproduktivně a zpochybňuje věrohodnost islámu. Stejně působí i korupce duchovních a touha po moci, kult smrti a údajně Boží odtažitost. To lze mít za povzbuzení (ale i výstrahu). Křesťanství autenticky žité a statečné se zdá poskytovat přesně to, co tamnímu islámu chybí: mírnost, vzájemné přijetí (i žen), odpouštění, lásku, nadpřirozené svědectví (např. vyslýchané prosby za uzdravení), svobodná, radostná bohoslužba a bezprostřední setkání s milujícím Bohem. Tamní církve dokáží využít úctu k íránským duchovním tradicím, přirozenost bohoslužby v místním jazyce, tradiční hudbu a oblíbenost poezie, takže islám pak vychází o to cizeji. Zatímco islám vnucuje Íráncům islámskou identitu, křesťanství jim umožňuje rozvinout identitu jejich vlastní, na niž navazuje.



Zaznělo:

    Modlitby za uzdravení
    (Dan Drápal)

Modlitba za uzdravení byla integrální součástí služby Ježíšovy a měla by také být integrální součástí služby církve. Nesmírně důležité jsou ale naše vnitřní motivy této služby. Legitimními motivy jsou poslušnost a soucit.

Je třeba se vyvarovat jakéhokoli slibování a jakéhokoli nátlaku na člověka, za něhož se modlíme. Pokud k němu přistupujeme citlivě, modlitba za uzdravení mu neublíží a často ji pozitivně přijímají i lidé, kteří se nepovažují za křesťany.


    Praxe modlitby za uzdravení v katolickém prostředí
    (Kateřina Lachmanová)

Modlitba za uzdravení vždycky patřila k životu církve, ale v průběhu staletí se důraz posouval na svátostnou rovinu (svátost nemocných) a na přímluvu svatých, tedy do sféry „mimořádného“. V posledních desetiletích, především asi s rozvojem katolické charismatické obnovy a podobných proudů jiných církví se objevují další dimenze této modlitby, která se stále více stává běžnou součástí běžného života církve.



Recenze:

    Wright, N. T.:
    Paul and the Faithfulness of God
    Minneapolis: Fortress Press, 2013, 1660 s., ISBN 978-0-8006-2683-9.
(Petr Lupton)

    Pavelčík, Július:
    Tri podobenstvá z Tomášovho evanjelia
    1. vyd., Scientia / Jihočeská univerzita, 6. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2010.
(Jan Valeš)


Zpět na obsah čísla

Zpět na hlavní stránku ThV