Článek nabízí přehled o historických i současných rabínských diskusích nad konverzí k judaismu. Judaismus není misijní náboženství, usiluje spíše o uchování „jidiškajt“, zvláštního životního tvaru; jeho přístup ke konverzi je tedy spíše rezervovaný, nicméně se liší v jednotlivých denominacích. Konverze je však možná a ne zřídkavá; patří k ní obřízka, ponoření a vyučování. Hlavní diskuse se dnes vedou nad problémem smíšených manželství a v Izraeli zvláště nad vzájemným uznáváním konverzí v různých denominacích.
Obřady křesťanské iniciace
(Jiří C. Klimeš)
Tento text se zabývá komparací raně křesťanských iniciací a mysterijních řeckých kultů 2. a 3. století. Je si ale zároveň vědom toho, že raně křesťanské myšlení té doby v sobě má ještě mnoho ze svých židovských kořenů. Proto jsou přičerpány i prvky iniciace židovské.
Toto porovnávání ukazuje, že proti sobě stojí archaické myšlení na straně jedné a žido-křesťanské myšlení na straně druhé. A že se tedy nejedná pouze o intelektuální spor Atény versus Jeruzalém, nýbrž o spor myšlení cyklického a lineárního.
Proto si za východisko své reflexe bere tezi P. Ricoeura zpracovanou P. Hoškem, která tuto polaritu chápe jako spor manifestace a proklamace posvátna, resp. vzájemné (a neredukovatelné) komplementarity těchto dvou pólů.
Z tohoto východiska pak práce zkoumá, co je v křesťanské iniciaci autenticky nového a co je přepracovanou starší látkou převzatou z mysterijních kultů, popř. z židovských kořenů.
V závěru se práce snaží na současnou náboženskou scénu aplikovat tezi, že popsaný zápas mezi myšlením archaickým a židokřesťanským pokračuje i nyní, a snaží se ukázat na důsledky, které to přináší.
Náboženské kultury a význam pojmu konverze v zemích střední Evropy
(Tomáš W. Pavlíček)
Cílem článku je ukázat problém víceznačnosti náboženských pojmů religiozita, sekularizace, konverze. Pro jejich výzkum používá historik, sociolog, demograf, teolog jiné metody. Tyto často kvantifikované výsledky se však mohou obsahově odlišovat od způsobu, jakým své duchovní prožitky označovali samotní historičtí aktéři. Historik s nimi nemůže vést pastorační rozhovor o jejich konverzi, ale může studovat jednotlivé segmenty náboženské kultury, v níž žili. Autor se pokusil představit variabilitu historických procesů, které způsobovaly nebo doprovázely proměnu religiozity, sekularizace a konverze ve střední Evropě v moderní době. Za tímto účelem je nejprve vymezeno pojetí střední Evropy.
Autor si klade otázku, jestli je konverze změnou náboženství, změnou konfese, změnou stylu života, nebo změnou našeho ducha? Jednu z možných odpovědí nabízí způsob, jakým pojem konverze chápali dva teologicky i nábožensky reformní teologové 20. století: Karl Rahner a Bernard Lonergan.
Konverzí vždy začíná něco nového, ale konvertita by neměl zapomínat či vytěsňovat dědictví vlastní minulosti. Konverze je vždy realizována v konkrétní realitě – historické a sociální. Historické realizace a proměny významu konverze jsou v této studii představeny v širším časovém období a na příkladech různých středoevropských regionů, což ukazuje různé kontinuity i diskontinuity moderních dějin.
V závěru článku je však ukázáno, že obecný vývoj rozhodně nesměřuje k nějaké globální sekularizaci, ale k variabilní náboženské kultuře, která znovu ožívá vlnami náboženské revitalizace. To lze doložit také proměnou teologické sémantiky náboženského pojmu konverze v moderní době. Cílem studie je sledovat historického aktéra ve své kultuře. Dejme konvertitům větší prostor konvertovat takoví, jací kulturně jsou!
Psychologie obrácení a obrácení psychologie v perspektivách empirického výzkumu a teorie objektních vztahů Donalda Winnicotta
(Marek Macák)
Článek mapuje psychologii zážitku konverze z hlediska empirického psychologického výzkumu a psychoanalytické teorie Donalda Winnicotta. V empirickém výzkumu se ukazuje, že konverze obecně nevede ke statisticky významným posunům v základních rysech osobnosti tak, jak je vymezuje pětifaktorová teorie Costy a McCraeho. Zároveň však lze předpokládat posuny v obsahových stránkách motivační a hodnotové dynamiky, aniž by se více měnily formální aspekty osobnostního fungování. Z hlediska empirického zkoumání mezilidské vazby výzkum podporuje zejména kompenzační teorii konverze, která tvrdí, že neuspokojivá vazba ve vztahu s primárními pečovateli má tendenci vést k silnější vazbě ve vztahu s Bohem. Je však pravděpodobné, že konkrétní průběh tohoto vztahu je dynamický a podléhá proměnlivému vývoji, který nelze uspokojivě postihnout prostou korelací rané vazby a pozdějšího vztahu s Bohem.
Detailnější, více klinicky a kvalitativně zakotvené zmapování procesu konverze nabízí Winnicottova psychologie objektních vztahů. Ta ukazuje, jak člověk ve vztahu s raným pečovatelem naráží na hranice svých omnipotentních fantazií založených na naplnění potřeb, jejichž frustrace vede k ničivé agresi namířené proti primárnímu objektu. Pokud tento objekt agresi ustojí, aniž by se mstil, otevírá se tak možnost hlubší vzájemnosti a vztahovosti vůči Druhému i vůči realitě, což souvisí s celkovým pozitivním posunem v osobnostní integritě a zralosti. Tato dynamika je paralelou dynamiky obrácení a následného duchovního růstu, diferenciace a integrace subjektivity člověka ve vztahu k Bohu.
Na závěr článku upozorňujeme na nutnost reflektovat psychologickou teorii ve světle teologického a duchovního hlediska, které staví veškerou teorii pod primát zvláštního zjevení a nedovoluje teologické hledisko zredukovat na pouhý derivát imanentních procesů formulovaných v psychologické teorii.
Konverze dětí – teologická dimenze se zaměřením na katechetiku
(Noemi Bravená)
Předložená studie pojednává o problematice obrácení dětí z perspektivy katechetiky jako vědy o náboženském vyučování a výchově. Aktuálním problémem, s kterým se autorka vyrovnává, je jak přistupovat k otázce konverze dětí ve věku 3–12 let. V šesti kapitolách jsou tu představeny hlavní problematiky. Nejdříve jsou vymezeny pojmy dítě a konverze. V druhé kapitole je představeno systematicko-teologické hledisko konverze dětí (soteriologická a hamartologická problematika). Následuje biblický náhled na dítě jako donum (Starý zákon) a exemplum (Nový zákon) včetně stěžejních biblických textů. Čtvrtá kapitola přibližuje konverzi dětí v dějinách katechetiky na tématech dítě a křest, víra proti rozumu a aktivní víra. Pátá kapitola zmiňuje dva aspekty současné katechetické diskuse – mezioborovost, význam vývojových stupňů víry (Fowler) a náboženského úsudku (Oser, Gmünder). Poslední kapitola se vyrovnává se vztahem církevních pracovníků k dítěti. Jsou tu představeny některé předsudky dospělých vůči obrácení dítěte, služba katechetů ve smyslu doprovázení i subjektivní prožívání víry a konverze. Také jsou zhodnoceny didaktické pomůcky a význam dvou katechetických metod ve výuce (teologizování a Godly play).