Žijeme v době, kdy na jedné straně křesťanství v Evropě početně slábne, a na straně druhé statistiky knižních veletrhů signalizují rostoucí zájem o knížky dotýkající se spirituality. Tyto knihy začínají patřit mezi nejpopulárnější. Někteří odborníci dokonce předpovídají, že knihy o duši a spiritualitě budou ještě více žádány nyní v době ekonomické krize. Proč to tak je v právě v Evropě? Všechno nasvědčuje tomu, že jedním z důvodů rostoucí touhy po duchovních věcech je hluboká krize v lidské duši. Mnozí lidé prožívají vnitřní vyprahlost, vratkost zakotvení svého života, krize v mezilidských vztazích. Tělo je nasyceno, ale lidská duše hladoví. Potvrzuje se Ježíšovo slovo, že „ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4).
Na pozadí odpadnutí Judy od Hospodina se rozvíjí celá řada možných aplikací. Opustit Hospodina a s ním pramen živé vody je duchovní katastrofou, která má následky pro lidi i zemi. Rozpukané cisterny mohou ještě prodloužit živoření, ale to není život s Bohem a pro něj. Nelze se ubránit dojmu, že mnoho vody, kterou běžně pro svůj život užíváme, je kontaminováno a znečištěno. Do zkoumání vlastního nitra a do reflexe naší situace uprostřed evropské společnosti nechme promlouvat toho, který je dosud přístupným pramenem živé vody spásy a duchovní obnovy. Bible končí v poslední kapitole knihy Zjevení sv. Jana 22,17b slovy: Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.
Hlavní otázky spirituality
(Torleiv
Austad)
Co je příčina současného zájmu o spiritualitu? Je-li to zvýšení subjektivismu a individualismu, pak v křesťanství nejde jen o sebetranscendenci, ale také o spoluzodpovědnost za druhé. Další důležitou charakteristikou obecně křesťanské spirituality je její rozmanitost: křesťanských spiritualit je více. Tradiční podstatnou součástí křesťanských spiritualit je modlitba. Je to navazování osobního kontaktu s Bohem. Další takovou součástí je čtení Písma. To může být čteno z perspektivy historické, teologické nebo meditativní. Duchovnímu životu napomáhají i jiné osvědčené texty, zejména vycházejí-li z Písma. Ke zdrojům duchovního života náleží ale také zkušenost. I ty pro duchovní život kalibruje Písmo jako zdroj poznání, jaké ani modliba ani zkušenost nedávají.
Dále si autor klade otázku, zda různost tradic a z nich vycházejících spiritualit není v současném kontextu potenciálně jednotící prvek či aspoň nevzniká nový prostor. Snahy překonávat hluboké rozdíly za každou cenu nebývají úspěšné, pomáhá však soustředění na zvěstování evangelia a zakládání spíše na Bibli než na tradici.
Od praktické spirituality se odlišuje akademická teologie. Praktická spiritualita však akademickou teologii ovlivňuje, ba podmiňuje několika způsoby. Protože křesťanská spiritualita (narozdíl od sebetranscendence) je stejně jako teologie kontextuální, může spirituální teologie obecné církvi pomáhat při zvládání rozmanitosti a sloužit rozlišováním duchů. Vzájemná interakce praktické a teologicky reflektované spirituality je prospěšná a důležitá.
Spiritualita v době materialismu
(Pavel
Vojtěch Kohut)
Příspěvek se pokouší naznačit odpověď na zásadní teoretickou otázku s velmi praktickými dopady: Je možné žít duchovní život v době materialismu? Východiskem je mu dvojí tendence v přístupu k teologii i křesťanské praxi u katolických teologů první poloviny 20. století. Jde o tendenci inkarnacionistickou a eschatologickou, které jsou rovněž označovány jako horizontalismus–vertikalismus a imerze–emerze.
Po úvodní charakteristice obou tendencí s prvním naznačením úskalí jednostrannosti v obou postojích a základní pomocí v jejich odstraňování následuje prezentace hlavní teze studie: Tyto tendence nejsou alternativami, nýbrž nutnými, navzájem se vyžadujícími antinomiemi.
Ústřední část příspěvku předkládá teologické řešení vzájemného vztahu horizontalismu a vertikalismu: Veškerý duchovní život a každá konkrétní spiritualita mají podstatně bipolární charakter ve shodě s chalkedonským christologickým vzorcem, uplatňujícím se v živém organismu církve v duchu perichoretického trinitárního modelu.
Závěr studie navrhuje praktické principy k utváření osobní syntézy imerze a emerze: bipolární rozvíjení teologálních ctností, tvořivou věrnost vlastnímu povolání a pěstování spirituality společenství.
Nabídka katolické spirituality
(Pavel
Vojtěch Kohut)
Co může římskokatolická spiritualita nabídnout evangelikálům, záleží na tom, co se míní „spiritualitou“. Znamená-li „duchovní život“, nabízí propracovanou koncepci usnadňující teologické akceptování autentické, kvalifikované, ano i mystické zkušenosti. Znamená-li „životní styl“, nabízí pestrou škálu různých škol spirituality nesených a reflektovaných řeholními instituty a církevními hnutími. Znamená-li „spirituální teologii“ jakožto bádání o dílu Ducha svatého, jak je uchopováno a vztahováno jedincem a společenstvím, nabízí k dělnému sdílení platformu úzkými souvislostmi propojující všechny disciplíny doktrinální teologie a umožňující do jejich souřadnic promítat reality duchovního života a životních stylů.
Ve víru Boží tvořivosti
(Jan
Valeš)
Historicky prvním zjevením Božím člověku je právě stvoření. Na přelomu věků je týž stvořitel také tím Ukřižovaným a Vzkříšeným. I budoucností světa je Bůh stvořitel! Pokud církev přestane aktivně vyznávat víru v Boha stvořitele navzdory obtížím, které to dneska přináší, ztrácí půdu pod nohama pro jakékoli jiné vyznání o minulosti i budoucnosti.
Cílem článku je inspirovat věřící, kteří se stvořením pracují nebo se jím zabývají. Proto se článek snaží představit biblický obsah víry v Boha stvořitele v celé jeho šíři. Vychází důsledně z biblického svědectví, které křesťansky interpretuje skrze zjevení v osobě a díle Ježíše Krista.
Hospodin je Tvůrce, Bůh činu, věčně aktivní a neomezeně tvůrčí. Dějiny světa začaly jeho tvůrčí činností (stvoření) a jeho tvůrčí činností pokračují (prozřetelnost) a nové stvoření se stane budoucností celého světa (vzkříšení, nová země, nové nebe). Proto mluvím spíše o Bohu stvořiteli než o stvoření. Za zvláštní přínos článku snad lze považovat možnost chápat znovuzrození (obrácení) jako počátek nového stvoření i jako součást Boží prozřetelnosti.
Ekonomická krize a její duchovní výzvy
(Tomáš Sedláček,
Dušan Drabina)
Článek se zabývá východisky krize, které mají svůj původ v hedonismu, řecké filozofické škole ze třetího století př. Kr. Moderní ekonomie vytvořila model člověka ekonomického, homo oeconomicus. Racionální člověk maximalizuje svůj užitek, čímž přispívá k ideální alokaci zdrojů v celé ekonomice a napomáhá jejímu růstu. Člověk má za úkol dotvářet stvoření, což vyžaduje růst, ale původní ekonomové vnímali růstovou fázi jako přiblížení se cílovému stavu, zlatému věku, kdy spočineme a nebudeme se již muset pachtit. Naše doba však je na růstu závislá a tato původní perspektiva se vytratila.
Ekonomie se dnes stala náboženstvím a ekonomové jako proroci mají předvídat budoucnost, vykládat realitu, a dokonce ji i měnit. Justin Fox si všímá, že odklonem od teorie racionálních trhů nastává nová éra v ekonomii. Co to znamená? Vyplácí se na zemi konat dobro?
Henri Jozef Michael Nouwen
(David
Novák)
Článek pojednává o jednom z nejznámějších autorů v oblasti křesťanské spirituality – Henri Nouwenovi. V první části článku autor prochází některé důležité momenty Nouwenova života, které dle autora formovaly pozdější Nouwenův duchovní i profesní vývoj. Popisuje Nouwenův postupný odchod z akademické kariéry k postiženým lidem a zároveň, jak se tento odchod odrazil v Nouwenových knihách. Ve druhé části článek popisuje některé zásadní Nouwenovy důrazy, kterými byly jednak Boží láska jako lék na pošramocenou identitu, jednak takové vedení druhých, jaké je postavené na osobní oběti. Skrze tyto dvě oblasti Nouwen odhaluje některé zápasy, se kterými se vyrovnává každý, kdo pracuje s lidmi. V závěru se autor článku pokouší analyzovat, proč je Nouwenovo dílo stále velmi aktuální a proč tak silně oslovuje mnoho lidí i v současné době.