Teologie křesťanského shromáždění se dotýká středu liturgické praxe křesťanských církví a současných liturgických diskusí. Je naše bohoslužba sjednocující, nebo je rozdělující? Tato studie ukazuje liturgická napětí jako střety měnících se kultur, ale mnohem hlouběji jako zásadní rozdíly v chápání naší bohoslužby. Zvláště v protestantských církvích se setkáváme s lidmi, kteří chápou bohoslužbu více jako společné studium Písma a následné instrukce pro život. Tento postoj je typický pro lidi, kteří se drží paradigmatu modernismu. Jiní chápou bohoslužbu spíše jako prostor pro vyjádření emocí a lásky k Bohu. Fungují spíše v paradigmatu postmodernismu. Naše chápání bohoslužby má pokrýt obojí a držet pospolu „lex orandi, lex credendi“. Naše liturgie nekončí, když odcházíme z bohoslužby. „Liturgie po liturgii“ pokračuje v našem životě v sekulární společnosti. Liturgie může být chápána jako „víra v pohybu“, pokrývající Boží aktivitu a lidskou odpověď. Uctívání Boha nesmí ztratit rozměr úcty, oslavy, eschatologie a etické transformace, která ovlivňuje náš každodenní život. Teologie oddělená od liturgie degeneruje.
„…budete sloužit Bohu na této hoře“
bohoslužba ve vyprávění
a právu knihy Exodus
(Viktor Ber)
V této literárně-teologické studii autor sleduje důležitost a konkrétní aspekty motivu bohoslužby jakožto integrujícího prvku vyskytujícího se v narativních, poetických, kultických i právních pasážích knihy Exodus. Bohoslužba je zde jedním z hlavních motivů ve vyprávění, důraz na ni se však objevuje také v poetické části knihy (Ex 15,1–21), bohoslužebné motivy rámují tzv. Knihu smlouvy v Exodu (tedy právo) a kulminují v rozsáhlé pasáži věnované stavbě svatyně. Autor v příspěvku dále zkoumá některé aspekty bohoslužby, jak je lze v knize Exodus rozpoznat: Bohoslužba je alternativou k egyptské otročině, bohoslužba má však též své normované rysy, je do určité míry řízena zákonem. Bohoslužba je na několik způsobů propojena s motivem stvoření. Konečně nejméně ve dvou oblastech (pobití prvorozených, resp. ustanovení svátku pesach a uzavření smlouvy na Sínaji) rozpoznáváme bohoslužbu jako průnik do světa nebezpečného, ohrožujícího, v pravém slova smyslu posvátného.
Bohoslužba ve světle Nového zákona:
jednota a rozmanitost
(Peter
Cimala)
Značná liturgická různorodost, která je patrná jak mezi jednotlivými církvemi, tak v rámci jedné denominace, otevírá otázku po společném základu křesťanské bohoslužby. Tato studie se zaměřuje z novozákonního pohledu na problematiku bohoslužby, která dnešní křesťany spojuje i rozděluje. Právem bychom mohli očekávat od kanonických textů Nového zákona, že zahrnují a představují jeden normativní model křesťanské bohoslužby. Avšak z Nového zákona samotného získáváme pouze útržkovité zprávy o bohoslužbě prvních křesťanů, proto je každý pokus o rekonstrukci její podoby nebo normativního vzoru problematický. V Novém zákoně nacházíme základní společné a jednotící prvky raně křesťanské bohoslužby, nicméně pluralita byla přítomná již od počátků existence církve. Pokouším se doložit úzký vztah mezi eklesiologickou a liturgickou pluralitou v raném křesťanství. Studie se věnuje základním předpokladům bádání, uvádí do terminologie, metodických obtíží nebo ukazuje na židovské kořeny a dědictví křesťanské bohoslužby. V závěrečné kapitole překládám několik impulsů pro bohoslužbu v 21. století.
Bohoslužba jako vstup do Boží přítomnosti?
(Pavel Hošek)
V tomto článku se autor zaměřuje na jednotlivá pojetí vztahu mezi polaritou posvátného a profánního (jakožto obecně náboženské kategorie) na jedné straně a povahou křesťanské bohoslužby na straně druhé. Představuje spektrum názorů na tuto problematiku, od teologického ospravedlnění a přijetí polarity posvátného a profánního jakožto adekvátního rámce pro pochopení a praxi křesťanské bohoslužby až po jednoznačnou kritiku a odmítnutí této obecně náboženské kategorie jakožto koncepce, která je v bytostném rozporu s povahou židovské a křesťanské tradice. V závěrečné části článku autor uvádí některé důvody, vedoucí jednotlivé bohoslovce k diametrálně odlišným stanoviskům ohledně vztahu obecně náboženské kategorie polarity posvátného a profánního k náležitému pojetí a praxi křesťanské bohoslužby. V závěrečných odstavcích autor uvádí několik biblických principů, rozhodujících pro adekvátní teologický rámec křesťanské bohoslužby ve vztahu k hlavnímu tématu článku.
Liturgická obnova jako aktuální téma
(Pavel Filipi)
Článek uvádí do diskuse současné trendy liturgické obnovy i její meze. Autor se v této studii zamýšlí nad možností a aktuálností liturgické obnovy zejména v kontextu protestantských církví. Otázku považuje za legitimní mj. i s odkazem na reformaci. Zamýšlí se nad negativními i pozitivními motivy, které je možné v touze po liturgických změnách vysledovat, kriticky zkoumá možný přínos ekumenických kontaktů v této oblasti. Pokouší se stanovit pravidla i meze liturgické inovace. Nakonec dospívá k pojmu „excentričnosti“ v bohoslužbě – myšlené vertikálně (Kristus přítomen, ale budoucí) i horizontálně (církev ve světě, ale svět mimo církev). Tento princip má být tím, čím je církev právě skrze bohoslužbu orientována.
Setkání
s biblickým Bohem v liturgii:
k šancím a rizikům evangelické
bohoslužby
(Jaroslav Vokoun)
Předložený text je mírně přepracovanou formou přednášky, která zazněla na Evangelikální teologické konferenci v Praze v roce 2007. Autor, evangelický farář a docent teologie, který stojí na půdě Lutherovy reformace, se v ní zabývá teologií a praxí reformační bohoslužby. Jako příklad je v úvodu zmíněno vyzařování takovéto bohoslužby a její vliv na formulaci teorie vědy Michaela Polányiho. Podle pojetí autora je pro evangelický charakter bohoslužby rozhodující její obraz Boha a ne konkrétní formy. To bylo též již předmětem kritiky mše u Luthera (oběť chvály, která však nemá smírný význam). Boží jednání v bohoslužbě a jednání sboru však potřebuje také své formy. Ty nesmí zastírat, že vlastním tajemstvím evangelické bohoslužby je Boží jednání ve slovu. Evangelická bohoslužba má podíl na všeobecné předběžnosti naší doby, na rozlišováním mezi „už nyní“ a „ještě ne“. Kristus teprve přijde, ale On a jeho království jsou již přítomni přiměřenou formou v naší době v bohoslužbě. Luterská bohoslužba je bohoslužba toho, který je přítomen mezi námi, nejen nadzemsky vyvýšeného Pána. Ve své době vedl Luther zápas protestantským spiritualismem.
Liturgická obnova v rámci protestantismu se musí vyrovnat s některými obavami, z nichž autor za nejzávažnější považuje strach před možným potlačením slova liturgickými formami. Nabízí zde tři odpovědi: Historická vychází z to ho, že biblické texty mají své místo či krystalizují v eucharistické bohoslužbě, což vysvětluje také soustředění evangelií na Kristovu smrt. V hermeneutické odpovědi, která byla vypracována v diskusích mezi evangelikály a postliberály, je bohoslužba místem, kde lze číst správně Písmo, protože společenství je zde se svými hermeneutickými pravidly a odpovídajícím kontextem interpretační komunitou. Systematicko-teologická odpověď vychází z učení Edmunda Schlinka o primárních strukturách odpovědí na evangelium, které jsou také strukturálními formami bohoslužby (vyznání víry, vyznání hříchů, doxologie, vyučování apod.). Šance a rizika protestantské bohoslužby spočívají v tom, že stojí uprostřed mezi přesně stanovenou bohoslužbou a spontánní charismatickou bohoslužbou: obdobně jako v hudbě je umění improvizace vrcholným uměním mistra, ale někdy je vykonáváno těmi, kteří jsou nedostatečně liturgicky připraveni.
Boží přítomnost ve zvěstování
(Ján Liguš)
Předkládaná studie pojímá v sobě celkem pět částí. První část zasazuje zvěstování do prakticko-teologických disciplin homiletiky a liturgiky. Ve druhé části autor jednak přibližuje některé teologické pokusy o aktuální zvěstování Božího slova ve 20. století (Barth, Bonhoeffer, Bultmann a v americké teologii smrti Boha), jednak stručně upozorňuje na novou homiletickou situaci po pádu bývalého politického ateistického režimu, která se zatím neprojevuje příznivě v kvalitě zvěstování Božího slova a „kázání jsou dnes bezduchá, irelevantní a špatně vyřizována“. Autor navrhuje řešení: návrat ad fontes.
Ve třetí části příspěvek na základě Bible vymezuje obsah i důrazy zvěstování a jeho vztah k svátostem. Čtvrtá část tohoto příspěvku předkládá osobnostní pojem církve jako společenství věřících, ve kterém se lze i dnes setkat s Bohem, protože Bůh jedná spásně jen tam, kde se hlásá jeho slovo. Pátá část zdůrazňuje, že Boží přítomnost skrze zvěstované slovo se v církvi dosvědčuje vznikem víry, bratrské lásky a udělováním duchovních darů, charismat, která zkvalitňují veškerou službu církve ad intra i ad extra.
Teologie písní:
příspěvek k problematice výběru písní na základě
teologie
textů
(Dana Sirkovská)
Proč by v církvi vůbec měly znít a znějí písně? Odpověď je třeba hledat v Písmu i v církevní tradici.
V současnosti je poměrně často diskutovaným tématem adekvátnost použití tradičních duchovních písní versus novodobých. Tento příspěvek poukazuje na některé silné stránky a slabosti těchto dvou různých písňových forem z hlediska teologie a komunikace. Zabývá se především zkoumáním textu, přičemž melodii a hudební zpracování ponechává spíše okrajově.
Protože se zpěvníky staly v průběhu dějin i učebnicemi různých biblických pravd a teologických výpovědí a často je právě v nich zakomponovaná celá dogmatika příslušné církevní denominace, jsou důležitým nástrojem ve službách teologie a jejího rozvoje, protože lidé si většinou lépe zapamatují texty vložené do melodie než suchopárné poučky.
Mezigenerační napětí a jiné spory kolem přiměřenosti použití konkrétního bohoslužebního zpěvu a hudby v církvi nejsou novinkou dnešních dnů – historie se opakuje.
Církev má být domovem pro všechny věkové kategorie, pro lidi různého vzdělání, společenského postavení, rodinného zázemí či vkusu. Písně nemají být pouze kulturní vložkou nebo prostředkem na oddělení jednotlivých částí bohoslužby. Z hlediska teologie textů písní je potřeba je zkoumat a selektovat ne na základě osobního vkusu, ale na základě kvality a přesnosti teologické zvěsti.
Zaznělo na ETK 2007
(Pevná a spontánní liturgie: připravenost a volnost
bohoslužby. Jan Asszonyi)